Sídlo Geralta a Cairy

Geralt, hm... *zašeptá si tiše pro sebe. Je to zvláštní jméno. Stejně jako on. Ale kdoví proč mu věří. Nechá si zavázat oči a jeho zmínku o magii nechá bez komentáře a radši nad ní ani moc nepřemýšlí, aby nepropadla panice. Dotek jeh prstů na její tváři v ní vyvolá zachvění. Omotá paže kolem jeho krku. Bez možnosti vidět se její ostatní smysly zostří, pod prsty cítí měkké prameny vlasů, vnímá jeho vůni, stisk jeho paží i pevné tělo ke kterému si ji tiskne. Nechá se nést a je jí vlastně docela jedno kam*

Geralt °odpoví jí. Složená látka mu leží na kolenou° Nehodlám ti ublížit °uklidňuje ji° Kdybych tě chtěl znásilnit udělám to teď a tady. Nebudu se stebou v náručí vláčet přes les °natáhne se, aby jí přivázal látku přes oči° A jsi čarodějka. Kdykoliv se můžeš bránit magií °jemně, ale pevně látku utáhne. Přejede jí prsty po obličejí, kontrolujíc jestli se šátek někdy neodchlipuje° Chytně se mě kolem krku °nasměruje si její ruce na krk° A pevně se drž °lehce, bez námahy ji zvedne do náručí°

Já opravdu nevím, taky se mi to nezdá, *zamumlá* Ano, jsem, *vrhne na něj obezřetný pohled a snaží se přijít na to, jak to zjistil a co to pro ni znamená* Zavázat oči? *zeptá se přiškrceným hlasem. Není si jistá, jestli s ním bude v bezpečí. Sáhne do kapsy pro hůlku, ale nahmatá jen látku. Celá situace se jí líbí čím dál míň.* Řekneš mi aspoň, kdo jsi ty?

Jen tak rozevřela? °zeptá se. Ruku přiloží na prsta, jakoby něco nahmatával pod košilí.° Ty si čarodějka °neptá se konstatuje.° Odvedu tě někam kde ti na to dám obklad °něco vytáhne z brašny u pasu. Je to šátek° ale musím ti zavízat oči °rozklepne šátek a začne ho skládat do vhodného tvaru°

*zkřiví tvář bolestí, když pohne s bolavým kotníkem. Ale jeho ruce, ač ztvrdlé mozoly, jsou překvapivě jemné. Oddechne si, když jí potvrdí, že je to jen drobné zranění. Když odhalí zubatou jizvu překvapením se jí rozšíří oči, ale rychle sklopí pohled.*
Jmenuju se Cairo, *odpoví* A jak jsem se dostala sem, to vážně nevím. Šla jsem po ulici, najednou mi zmizela země pod honama a pak jsem se probudila tady. *pokrčí rameny, sama je příliš zmatená, aby mu mohla poskytnout uspokojivější odpověď*

°Vzhlédne k ní. Na první pohled se mu zdá velice mladá. Delší hnědé vlasy se jí vlní kolem příjemně pravidelného obličeje z něžnýma hnědýma očima. Příjemně tvarovanou postavu, na které každý muž i Geralt, rád spočine pohledem je zahalená do cizokrajiného oblečení. Geralt nad tím ovšem moc nepřemýšlí na svích cestách viděl už ledas co. Přejede jí zespoda polítku, jak kontroluje prsty jestli nemá natržený sval. Když shledá že ne, přesune se na kotník. Pohne jím, a i přes dívčino tiché vyheknutí si je jist že zlomené, neby vymklé není.° Není to nic vážného. Jen na to asi chvíli nedošlápneš °odhrne si vlasy z tváře, takže odhalí velikou jizvu po drápech strigi na svém krku° A ty si? A jak ses ocitla tady? °vyptává se bez představení°

*trhne sebou, když odnikud vyskočí vysoká postava a míří na ni lukem. Okamžik na to se nad ni skloní snad nejpodivnější tvář, jakou kdy viděla. Navzdory mléčně bílým vlasům, povlávajícím v lehkém větru to je nepochybně tvář celkem mladého muže. Nepopiratelně pohledného muže, určitým drsným způsobem. Ta tvář by možná v leckom dokázala vzbudit důvěru, kdyby nebylo jeho očí. Mají podivnou, světle hnědou barvu. Skoro až do žluta. Ale nejpodivnější na nich jsou panenky, úzké a svislé. Jsou to oči kočky v lidském obličeji. Přinutí se od nich odtrhnout zrak, nechce na něj neomaleně zírat. Není si jistá, nakolik může tomu zvláštnímu kočičímu muži důvěřovat, ale zdá se, že jí nabízí pomoc a bůhví, jak dlouho by čekala na dalšího potenciálního zachránce. Vytáhne se do sedu, aby měla obličej alespoň trochu na stejné úrovni s jeho.*
Vlastně ani nevím, *odpoví po pravdě a trochu rozpačitě* Bolí mě kotník, ale snad to není nic vážného.

°Plavně se přehoupne pře jeden spadlí kmen. Pomalu, malinko přihrbený se plíží kupředu. Luk mu volně spočívá v rukou, ale prst má stéle na tětivě. Připravený natáhnout a vypustit šíp, kdyby zahlédl kořist. Jeho citliví sluch upoutá šustění nakde vpravo za dalším kmenem. Vyhoupne se na něj a nytáhne luk proti tomu co je zaním. Hned ho zase povolí, když zjistí že tam je člověk°
Co tu děláš děvče? °zeptá se a seskočí k ní° Si ryněná? °přidřepne k ní°

*temnota, která jí zastírá mysl se zvolna rozplývá. První, co si uvědomí, je podivná vlhost a chlad. Jako další jí do nosu uhodí zemitá vůně tlejícího listí. Nespokojeně nakrčí čelo. Zkusí na zkoušku pohnout tělem, aby se ujistila, jestli není zraněná. Ruce se zdají být v pořádku, stejně jako levá noha. Ale v pravém kotníku se ozve bodavá bolest. To není dobré. Otevře oči. Kam až oko dohlédne vidí jen změť hustě rostoucích stromů. Jak se dostala do lesa? A navíc takle tmavého a neprostupného? Kde to vlastně je? Usilovně přemýšlí, ale nemůže si vzpomenout*