Sídlo Geralta a Cairy

Ahoj, proč prosím tě dáváš takovéhle nemožnosti na net? a navíc není to Geralt a Caira ale Geralt a Ciri

*zbystří, když jí dojde, kdo musí být ta tajemná dívka schopná cestovat mezi světy, ale na nic ne nezeptá. Ví, že to co má vědět se časem dozví a tak se jen vydá za oběma muži do kuchyně.*

Tak tohle krásko rozhodně pravda je °zářivě se na ni usměje° Pokud si četla moje Pl století poezi pak víš že, zaprvé ještě nění ani zdaleka dokončené, protože jsem ještě naživu a zadruhé, znáš mě až na dno duše °vážně kývne na Geralta, je mu jasné že chce vědět všechno°Budu ti vyprávět příteli, ale ne s prázdným žaludkem a vyprahlím hrdlem. Výdyť víš že tak se mi špatně mluví °začichá jako ohař° Kuchyně je támhle že ano? ůkáže směrem kuchyni, ale na odpověď nečeká a rovnou se tam vydá°

°Trochu se zamračí° Potkal si ji? Jak se jí daří? Nebyla zraněná, nemocná? Je pořád sama? °vyptává se ho z dychtivostí v hlase. Chce vědět o Ciri všechno co ví Marigold když jí tak dlouho neviděl ani o ní neslyšel°

Opravdu? *zasměje se* Mám to chápat tak, že tvrzení, že jsi dobrý muž, mistr slova a věrný přítel není pravdivé? To je zajímavé, protože jsem měla tu čest a četla tvůj spis Půl století poesie a měla jsem dojem, že minimálně ta prostřední část souhlasí, *pohlédne na něj s lehce triumfálním ale přesto veselým výrazem v očích. Pak se ozve Geralt a tak je radši honem přeruší, aby tu nediskutovali mezi dveřma.* Co kdybychom se přesunuli do obýváku? *navrhne pak jako správná hostitelka a čeká, až se oba muži přesunou.*

Ať ti o mě řekl cokoliv krásko, pak věz že si vymýšlí °Brání se jakýmkoliv pomluvám které by proti němu kdy Garalt vyřkl° Jsem milí a poctiví muž °usměje se přátelsky na Geralta který mu položí ruku na rameno° Dělat zesebe před ženou šaška je údělem každého muže Geralte. To bys měl vědět stejně dobře jako já °naráží na všechny Geraltovi vstahy° Potkal jsem jedu dívko a požádal jí aby mě vzala zatebou. Chtěl jsem tě zase vidět.

°Postává kousek opodál a jen z mírným, trochu schovívavím půlúsměvem pozoruje jak Cairo Marigold nadbíhá. Dávno ví že to jeho starý přítel nemyslí vážně, ale přesto se mu do oka vkrade trochu žárlivosti. Zejména proto že on tak hezky mluvit neumí, vlastně neumí mluvit vůbec, což by mohlo Cairo chybět, když teď pozná Marigolda a jeho záplavu lichotek. Přejde k Marigoldovi a položí mu ruku na rameno. Jakmile se k němu jeho přítel otočí, může si ho víc zblízka prohlídnout a najednou mu dojde o kolik Marigold zestárl od doby co se neviděli° Zas zesebe děláš šaška Marigolde, to tě všechny ty roky života ještě neopučili? °položí řečnicou otázku, jelikož odpověď zná° Jak si se sem vlastně dostal? °Zeptá se hned na to, protože mnu dojde že Marigold jakožto pouhý člověk by se do jiné reality nedostal°

*Srdce jí maličko poskočí, když ji označí jako "svoji Cai", čekala spíš něco víc strohého a obecnějšího. Nemá ale čas se tím zaobírat, protože už je u ní Marigold. Maličko se uzardí při jeho slovech, ale to už si básník uzurpuje její ruku k polibku a řeční dál. Počká, až mu dojde dech a pustí ji ke slovu.* Mýlýš se, pane Marigolde, *odpoví pak s lehkým úsměvem.* Támhle ten bojovník není až tak nevýřečný. Už jsem toho o tobě hodně slyšela. Jsem ráda, že mám možnost tě konečně poznat osobně.

°Z Geraltova medvědího obětí je trochu vykolejený a nedostatečně zásobeným vzduchem, takže sebou nechá manipulovat, ale rychle se vzpamatuje+ Áááh velice mě těší krásko že tě poznávám °smekne čepec a pokloní se až jím vymete podlahu, ruku přitom tiskne na srdce° Čekal jsem že tu najdu jen hnízdo starého vlka, ale místo toho tu nacházím klícku rozkošného skřivánka i se samotným skřivánkem °přistoupí rychle ke Cairo, vezme jí za ruku a políbí jí° Jak už říkal témhle ten nevýřečný bojovník, Marigol jméno mé. Nejslavnější básník a bard pusledního století. Ba co víc! Posledních pětiset let.

°Před jeho výborným sluchem se nemůže Cairo schovávat ani chviličku. Odtáhne se od trochu přidušenéhp přítele a usměje se na ni° Marigolde někoho ti představím °Postrčí člověka před sebe, táhnouc ho tak blíž ke Cairo° To je moje Cai °řekne to z jistou pýchou v hlase° Cai tohle je Marigold. Určitě už jsem se oněm zmínil

*pomalu a trochu nervózně schází po schodech a sleduje, jak Geralt nadšeně objímá jakéhosi muže. O Marigoldovi už slyšela dost na to, aby ji napadlo, že je to asi on a také aby věděla, jak blízcí si oba muži jsou. Rozhodne se tedy je nerušit a jen tam tak lehce rozpačitě postává a vyčkává.*

Slušný a početný lidi! °odfrkne° Já tu akorád vidím prašivího zaklínače °řekne sprostě,a le v očích mu hrají pralamínky veselosti a taky teplé, přátelské lásky° Geralte zlatý! °zasměje se° To sou snad roky co jsme tě neviděl! °vrací mu nadšeně obětí°Chrrrch °zachrčí když ho ksobě zaklínač hodně přivine° Pusť chlape, musim taky dejchat! ; odstrkuje ho od sebe°

Co tu hulákáš holoto jedna! °zavolá na muže přísným rozlobeným hlasem° Sluštné, počestné lidi budíš! Zvířata plašíš a sousedy bouříš! °co natom že žádné sousedy nemají. Přísně se na muže podívá, hned na to mu ale výraz zjihne a změní se v nefalšovaný úsměv° Marigolde! Ty proutníku jeden! Poď ke mně! °Přitáhne si v ramenou o dost utlejšího muže do náručí°

°Všechno zahalí plíživá vlna mlhy ze které se vymotá středně visoký muž z černýma vlasama mírně stříbrně prokvetlíma na skráních, v barevném oblečení a čepkou na hlavě. V ruce drží loutnu a zamteně se kolem sebe rozhlíží° Kde to jsem? °zableskne se svou výřečností. Koukne na dveře° Hele vchod °Je tím podle všeho potěšen a hned k němu vyrazí. Vejde dovnitř, rozhlédne se a zavolá° Hááálóóó! Je tu někdóóó?!

*už se cítí docela dobře a při zmínce ložnic se jí v očích zablýskne* Jsou věci, na které jsem vždycky dost silná *usměje se mnohoznačně* A porohlídka mého nového pokoje je jednou z nich *prohlásí vesele a už se hrne nahoru po schodech*

°Postaví ji a opře o zeď, kdyby se jí ještě udělalo mdlo°
Takže támhle tu místnost °zní to malinko mrzutě a koune po dveřích vedoucích do obýváku° tu ti nechám k zařízení. Není tam nic, kromě okna.
°usměje se a nakloní blíže k Cairo°
Teď jsou na ředě ložnice °jeho usměv se rozšíří, ikdyž jen v očích° Pokud si dostatečně silná.

Budu, slibuju. *podívá se mu do očí a pohledem se ho snaží přesvědčit, že to myslí vážně*

Nevím jestli je to tu pro ni bezpečné °řekne až když projdou zkrz kuchyni ke vchodu° Je to svět na Spirále °lehce pohladí Cairo po tváři, pak mu pohled sklouzne na padací dveře v podlaze vedoucí do laboratoře° Vezmu tě do laboratoře pokud chceš, ale musíš být opatrná. Budeš?°zeptá se z obavamy°

Takže...ehm °odkašlá si stále trochu nervózně a nenápadně si upraví skoro vykloubené rameno za kterého Cairo vevláčela dovnitř° Asi bychom se nejprve měli podívat do kuchyně a pak... na zahradu. °stále ještě trochu nervůzně se usměje a vydá se do kuchyně, tentokrát on trochu vláčí zasebou stále ohromenou a šťastnou Cairo°

*zvědavě vykukuje za Geraltem, jeho vysoká postava jí cloní výhled. Ne, že by na něj výhled nebyl pěkný, ale teď přímo nadskakuje nedočkavostí, co jí chce ukázat a přemýšlí, proč ji přivedl do tohoto zvláštního a přece tak kouzelného domku. Je to překvapení snad uvnitř? Pak se dveře otevřou, Geralt začne mluvit a ona nevychází z údivu. Tohle všechno, že postavil a zařídil? Pro sebe? Pro ni? Pro NĚ? Oči se jí zalejou slzami. Něco takového pro ni ještě nikdy nikdo neudělal. Tak krásné a přitom tak skromné a nenásilné gesto. A ten blázínek se ještě bojí, že se budu zlobit, pomyslí si. To je celý on. Skrz slzy se pousměje a pak se maličko vzpamatuje a skočí mu kolem krku, až zaklínač maličko zavrávorá* Geralte, tohle je... to je nádherné! *políbí ho a mezi polibky šeptá nesmyslná slova díků a nadšení. Po chvíli se přinutí se od něj odtrhnout, popadne ho za ruku a vleče ho dovnitř*