Sídlo Geralta a Cairy

*Sleduje, jak holčička šťastně zavýskne, když se ocitne v takové výšce a neubrání se pobavenému úsměvu. Dle pokynů natáhne krok a zcela zmiozelsky využije situace, kdy je zaklínač před ní a nepokrytě se pase pohledem na jeho těle*

+Z toho není valně moudrý. Několik variant ho napadá, ale ty se nachází v jeho světě. Ovšem kdo ví jestli se nedostali i sem. Ta nejméně příjemná možnost co ho napadne je kikimora, ale vzhledem k dívčině minimálnímu popisu neví jistě nic. Na to ale je zvyklí, svědci nikdy nejsou spolehliví. Jeden řekne upír, druhý vlkodlak a nakonec je to rusalka+ To je dobrý nápad +souhlasí s Cairiným nápadem+ Raděj si ale trochu pospíšíme +holčička se ve svém věku lesem doslova vleče, na jeho vkus ještě pomaleji než Cairo, takže ji snadno zvedne do vzduchu a posadí si ji ramena. Je už na to asi trochu velká pro normálního člověka, ale zaklínače ani trochu netíží+ Natáhneme krok +to je výzva k ženě, on sám skutečně natáhne krok+

*Vyjeveně na Geralta kouká, snaží se přebrat si ve svém malém mozečku ten proud otázek, ale většinu z toho vůbec nechápe* Já nevím, *špitne a usilovně přemýšlí* Možná to mělo chlupy, *usoudí nakonec* A ruce ne, jenom nožičky, ale nevím kolik. Víc, než má pejsek ale míň než pavouček.

*Sleduje celý dialog se vzrůstajícími obavami, je jí jasné, odkd vítr vane. Půjde a pokusí se to najít a zneškodnit. Přesto se ale musí smát, když slyší ten křížový výslech.* Geralte, *utne ho s pobaveným úsměvem* Nech tu chudinku vydechnout, vždyť vůbec nechápe, co po ní chceš, *mírní ho.* Ale něco mě napadlo, doma mám starou učebnici ze školy, zkusím se tam podívat, jestli něco nenajdu. *povzbudivě se usměje na děvčátko, které teď vypadá lehce zmateně*

Hmm +zamručí a zamračí se. Moc zdejší příšery nezná, ale je si jist že ta věc se nešla vyhřát na palouček+ Mělo to exoskelet nebo to bylo spíš šupinaté? Případně jenom chlupaté? +zajímá se dál, ani mu nedochází že děvče asi nemá zdání o čem to vlastně mluví+ A kolik to mělo těch nohou? Mělo to jenom nohy a nebo taky nějaké... ruce? +zavaluje ji docela nemilosrdně přívalem otázek. Docela rád by si něco zabil. Doslova mu v žilách vře krev+

*Taky se trošičku zamračí, když ji tak zpovídá* Já nevím, byli jsme na výletě a něco vyběhlo z lesa a chtělo nás to sníst, vypadalo to jako veliký pavouk co má málo nožiček. Bála jsem se, tak jsem utíkala pryč. *pokrčí ramínky, nejspíš si vůbec neuvědomuje, jaké štěstí měla, že tu potvoru při svém bloudění lesem už nepotkala.*

+Opatrně jí sevře ruku jen tak mezi čtyřmi prsty, protože do jeho veliké a zejména dlouhé dlaně je její ručka nesmírně malá a usměje se na ni, tak mile jak jen dokáže, pak se ale zamračí. Nelíbí se mu zmínky o nějaké zlé věci+ Jaká zlá věc? Nestvůra? Jak vypadala? +probudí se v něm lovecký instinkt zaklínače a začne se vyptávat+ Ona tě honila? +uvažuje jaká nestvůra je dost neschopná aby nechytla malé dítě nebo co by jí v okolí mohlo vyděsit. Vidí několik rostlin, vodu a taky fakt že je tu o něco víc světla než v okolí+

*Usměje se na ženu a zachichotá se, když jí Geralt, jak ho ta paní oslovila, z poza ucha vytáhne penízek. Přikývne, nechá se postavit na zem, ale hned natáhne ručku a vklouzne maličkou dlaní do Geraltovy, aby jí náhodou neutekl. Zdá se, že si získal oddanou obdivovatelku a že se jí jen tak nezbaví. Pohledem zkontroluje tu hodnou paní, co má ráda zvířátka, jestli jde taky a pak se obrátí zpátky na Geralta.* Nepůjde ta... zlá věc za náma, že ne? *ujišťuje se a upře na něj modrá kukadla* Nechci, aby mě dál honila.

+Snaží se nedělet žádný xichty, což se mu nakonec podaří a dokonce vykouzlí i úsměv. To malé stvoření v jeho rukou, teploučké a bezstarostné, je pro něj jako čerství závan vzduchu který mu pročistí mysl+ Vlastně ano, je to něco jako kouzelník +souhlasí s ní, přestože to není pravda+ Umím moc dobře čarovat. Koukej +přejede jí po tváře, přes ucho a když odtáhne ruku drží mezi prsty velkou stříbrnou minci která se svým tvarem a vzorem nepodobá ničemu co je v Anglii. Je to starý trik který ho naučil Marigold za nudných večerů při cestách. Pohlédne na Cairo a přikývne+ Položím tě na zem a půjdeš sama. Hlavně nikam neutíkej a neztrať se... zase +neodpustí si trochu sakrazmu a postaví holčičku na zem do listí+

*Sleduje celý ten rozhovor, na jednu stranu si dělá starosti o tu malou, na druhou se celkem baví při jejich výměně názorů a do toho všeho ještě se zájmem analizuje celou situaci, protože Geralta s malým dítětem vidí poprvé* Já jsem spíš na vlky, *odpoví a mrkne na Geralta.* Ale kočičky jsou taky fajn. Co ji vzít k nám? *Obrátí se poslední větou na Geralta.* Můžeme zkusit zjistit, komu se ztratila. *Pohlédne zpět na děvčátko.* A vsadím se, že tobě by se určitě líbilo něco dobrýho do bříška, nemám pravdu? *povzbudivě se na ni usměje*

*Jeho bručounstvím se nenechá vůbec odradit.* Co je to zaklínač? To je něco jako kouzelník? *vyptává se. Pak trošku vzdorně nakrčí nosík.* Kočičky nejsou prašivý. *brání svá nejzamilovanější zvířátka, ale nijak urputně, přeci jenom se snaží být hodná.* To já nevím, *pokrčí ramínky, když se jí ptá na domov. Pak se otočí k ženě.* Ty máš ráda kočičky?

+Bezděky si vzpomene na Ciri když se taky pořád jen ptala co a jak a nikdy nechtěla ztichnout, dokonce ani když ji o to výslovně požádal+ Protože jsme zaklínač +odpoví, přestože tuší že jí to nic neřekne. Trochu si ji nahodí v náručí, aby ji už tolik nesvíral a ona mu spíše seděla na paži. Zdá se totiž že nehodlá už utíkat+... a nejsem žádná prašivá kočka +zamručí. Nelíbí se mu když je přirovnáván ke lvovy a kočkám+ To nevím... to podle toho kde je tvůj domov +řekne logicky+

*Muž ji stále drží, ale nezdá se, že by jí chtěl ublížit. Spíš je to jako když má špatný sen a paní vychovatelka ji obejme, aby se nebála. Je tak silný, možná... možná by přepral to, co ji pronásleduje. A žena, která ji hladí se jí docela líbí. Možná je v bezpečí. Bude hodná, bude poslouchat a možná ji vezmou zpátky do domova, za kamarády a paní vychovatelkou, k jejím hračkám a její postýlce.* Jsem Jenny. Proč máš oči jako kočička? Mám plyšovýho lvíčka a ten má taky takové. Jmenuje se Pan Tlapka. Vezmeš mě zpátky domů? *odpoví muži na otázku přívalem dalších otázek*

Já vím, že ne, ale... *nedořekne a taky se zahledí na děvčátko v Geraltově náručí. Natáhne ruku a opatrně, aby ji nepolekala ještě víc, ji pohladí po vláskách* Kde ses tady vzala, maličká? *zajímá se*

+Je zmatený s toho že v rukou drží malou holčičku s černými vlásky a modrýma očima. Místo toho aby ji držel za šaty, si ji vezme zručně do náručí a pevně stiskne aby mu nemohla nikam utéct+ Přestaň se zmítat škvrně! +nařídí ji přísným, bručivým, i když torchu zmateným hlasem+ Nic jí nedělám! +brání se Cairi nařčení z toho že by jí snad nějak děsil nebo jí ubližoval. Zahledí se na tvorečka ve svém náručí. Připadá mu zvláštně povědomá, snad tím že má černé vlasy a k nim neobvykle zbarvené oči, snad tím jak intenzivně se pere+ Co jsi zač? +zeptá se, zatím co ji dál sleduje+

*Nestačí Geraltovi ani odpovědět, když zaklínač tak zbystří. Přikývne, že zůstane potichu a pak už jenom selduje, jak tahá ze křoví cosi malého a zuřivého. Chvilku jí trvá, než jí dojde, že jde o malé tmavovlasé děvčátko, stěží tak pětileté. Okamžitě vyrazí k nim.* Geralte! Děsíš ji! *neudrží se, i když je jí jasné, že to zaklínač neměl v úmyslu*

*Když se muž pohne jejím směrem, nestačí ani zareagovat, tak je rychlý. Vykřikne leknutím, jak se najednou octne ve vzduchu, ale hned ztichne a začne sebou zmítat. Má strach, ale je to bojovnice, brání se ze všech sil, ale nemá šanci a po chvilce to vzdá, vyděšeně na něj kouká, děsí ji, že nemůže utéct a je zmatená z jeho zvláštních kočičích očí.*

+Nekomentuje Cairyno provinění, všichni dělají chyby a ona nikdy nelovila+ Příště to půjde líp +zabručí jen na půl úst když zabořuje nůž do zvířecího těla aby z něho vyvrhl vnitřnosti. Když tu jeho citliví sluch podráždí tichý zvuk, který je pro zvěř neobvyklí. Zní to jinak než tiché našlapování šelmy, jinak než dusání prasat nebo cupitání vysoké. Vlastně to docela dost zní jako jakoby někde v houští šustila látka. Zvedne oči ke Cairo, přitiskne si prsty ke rtům a naznačí aby byla potichu. Narovná se rychle, stejně tak rychle se pohne a zmizí ve stínu keřů a stromů jako divoký vlk na lovu. Protáhne se stíny, až k místu odkud je slyšet zvuk, sáhne do křoví, popadne to něco co tam nepatří a vytáhne to ven za šaty jako vlčí mládě+

*V potrhaných šatečkách s tvářičkami ušmudlanými od slz, se opatrně prodírá lesem. Snaží se být co nejvíc nenápadná, každou cvhcilku se ohlíží, trhne sebou při sebemenším zvuku. Bojí se, je vyděšená k smrti, že se to, co napadlo její kamarády a paní vychovatelku se teď chystá skočit na ni. Skoro ani nedýchá. Když už je tak unavená, že nemůže udělat ani krok, schoulí se mezi kořeny vysokého stromu a po tvářích se jí spustí nové potůčky slz. Je sama, bojí se a má hlad a nikde kolem není nikdo dospělý, kdo by s tím něco udělal.
Po nějaké době zaslechne z druhé strany stromu tiché hlasy, opatrné vyhlédne a upře modrá kukadla na dva lidi na druhé straně potoka, kteří se sklánějí nad ležícím zvířátkem. Neví, co si o tom má myslet, chce jít k nim, aby konečně nebyla sama, ale má strach a učili ji, že se nemá bavit s cizími lidmi a tak se jen choulí u stromu ani nedutá a snaží se přijít na to, co by měla dělat.*

*Převezme od něj kuši, sklopí pohled a raději dělá, že tam není.* Příště to radši nechám na tobě, *řekne tiše a střelí po něm pohledem, aby zjistila, jak se tváří na to, že srnečka nezabila zrovna humáním a bezbolestným způsobem a že i přes jeho pokyn je všude spousta krve. Přistoupí k němu, aby mu pomohla, ale neví moc, co má dělat, takže spíš jen tak nejistě čeká na pokyny*