Říkáte že byste o mně chtěli něco vědět? Jistě, to chce každý kdo se semnou setká. Tedy pokud se mě rovnou nepokusí zabít, nebo na mě nevezme vidle a nepoštve psi. Málokoho zajímá jestli osobě chci mluvit.
Ale budiž. Když jste to vy.
Jsem Zaklínač. Mutant. Člověk jehož tělo bylo změněno a vylepšeno lektvary, mutageny a jedy. Mé smysli jsou dokonalá. Slyším jak bije lidcké srdce, vidím koždou vrásku i na mladistvé tváři, cítím jemné odstíny pachů na velkou vzdálenost. Můj jazyk rozpozná byliny použité lektvarech i jedy nalité do hořkého moku. Konečky prstů vnímám veškeré nerovnosti povrchu, který se ostatním zdá dokonale hladký. Mé tělo zregeneruje rány které by zabili i elfa či dryádu, natožpak člověka. Nic a nikdo neunikne ostří mého meče když ho sevřu v dlaních a rozehraju smrtící tanec piruet, výpadů a úhybů.
Nezvolil jsem si být tím čím jsem. Nenechal jsem své tělo dobrovolně napumpovat mutageny a v bolestech ho změnit. Dokonce jsem proti tomu nemohl nic dělat. Osud o mne rozhodl dříve než jsem se narodil.
"Dáš mi to, co najdeš po příjezdu domů a co tam nečekáš." Na první pohled neškodná slova, přesto vzala - ne, ukradla- život mnoha chlapců, i několika dívek. Sudba překvapení, Dítě překvapení a mnoho jiných názvu to má, ale celá věc spočívá prostě jennom v tom, že zaklínač vysloví tuto větu a v hloubi duše doufá že to co zachránění po příjezdu doma nalezne nebude čerstvě narozené tele, nebo hromada popela zbylá po rodném domu, nýbrž dítě.
A takovím dítětem jsem byl i já.
Zaklínač který zachránil mého otce si pro mne přišel když mi bylo šest, možná sedum roků a odvedl mě na Kaer Morhen, hradiště zaklínačů. Tam mě podrobili mutacím a posléze, když jsem to zdárně přežil i zaklínačckému výcku.
Kdo jsou moji rodiče? A proč nic neudělali? To jsou zajímavé otázky. Na první neodpovím příliš jasně a na druhou vám dám jen dohady. Vím že má matka byla... je vědma a léčitelka. Jednou... kdysi, jsem se sní setkal. Přinejmenším myslím, mám pocit v srdci že to byla ona.
A druhá otázka; říká se že dítě překvapení samo a dobrovolně se svím "majitelem" odejde. Prý ho táhne jeho osud, věždba jeho života. Nevím, o osudu a věštbách stále ještě pochybuji.
Ale zpět k mému příběhu. Nedlouho potom co jsem opustil bezpečí hradiště a vydal se do světa lidí plnit své poslaní, jsem zjistil že tak docela nejsem jako ostatní zaklínači. Oni bývají... nelidčtí, nejen svým vzhledem, či podivínským chováním, ale něčím uvnitř nich samotných. City, emoce, touhy, věci pro člověka, elfa, trpaslíka, tak běžné, že onich ani neuvažuje, ale pro zaklínače spíše prokletí.
Miloval jsem, nenáviděl jsem, měl přátele, udělal si mocné nepřátele, prožil mnohé, to pro zaklínače běžné i to co leckterý mág by považoval za pohádku. Nakonec mi s těch dob nezbilo nic.
Snad jedině Cirilla. Moje malá holčička Ciri. Za celí život jediné dítě překvapení, které jsem si přivlastnil.
Přincezna Cintránská, dědička toho a ono. Vládkyně těchle a támhle těch území. Na to mi nezáleží, králové, knížata, císaři a vládcová pro mě nic neznamenají. Stejně tak, jako pro mě neznamená nic Cirin původ. Ona je prostě moje dcera, nic vím a nic míň.
Ne, nevím kde teď je. Nevím ani jestli je živá. Jak vypadá, či zda si založila rodinu. Putuje mimo náš svět, dokonce kdesi mimo Spirálo.
A už se oní nechci bavit. Vlastně se nechci bavit vůbec, dokonce ani svámi ne.
